Téma týdne: Uvolnění

24. května 2020 v 22:09 | Amarea |  Téma týdne
Uvolnění? Je vůbec možné, skutečně se někdy uvolnit? Myslím... opravdu zcela, naplno? Tak, že se zbavím svých strachů. Tak, že mne přestane strašit má minulost...?
Jak zjišťuji, nestačí ji v sobě odříznout, udělat za ní tlustou čáru, nestačí... být šťastná z toho, že jsem to konečně mohla udělat a dokázala to. Ona tu prostě pořád někde je, skrývá se tam někde v duši, děsivá...
Tenkrát jsem to nepokládala za špatné a ten, kdo by tak žil celý život, ten, pro koho by to byl životní styl, ten to pravděpodobně pokládat za špatné nebude. Ono je to dosti subjektivní, ale objektivně... Drtivá většina lidstva takový "životní styl" nepochopí, nebo budou moralizovat alespoň naoko, před těmi ostatními. Aby náhodou nevybočili ze stáda. Hlavní ale je, jak to vnímá člověk sám - koneckonců, každý jsme tu nakonec sám za sebe, "každý svého štěstí strůjce". A já osobně jsem poněkud změnila názor, v čem chci "sestrojovat své štěstí".
Já sama si uvědomuji, že jsem to tehdy prostě vnímala jinak a tak nemohu tvrdit, že bych se za to vyloženě styděla, nebo toho vyloženě litovala, s ohledem na to, že mám jasno, že je to za mnou - prostě jsem tak dokázala přežít (a to bylo potřeba, abych se dostala do dneška), takže... co už.
Jenže druhá stránka věci je, že teď vnímám to, že to správné nebylo, tedy, pro osobu, kterou jsem teď. Mému dnešnímu je z té minulosti tak trochu na blití a to především proto, že i když jsem ji úplně odřízla, mám strach...
Mám uvnitř v sobě zřejmě nějaký šílený strach, aby jakkoli nezasáhla do přítomnosti a budoucnosti. Děsím se toho, aby cokoli z minulosti neovlivňovalo přítomnost a nevzalo mi budoucnost. Racionálně... je to sice všechno dávno pryč a já jsem se změnila, nebo spíše, konečně probudila, a už jsem prostě někdo jiný. S ním jsem někdo jiný, lepší. A já vlastně věřím (zásadní je, že chci a potřebuji moci tomu věřit), myslím si a doufám (a to slovo "doufám" je tu právě proto, že někde uvnitř je pořád ten strach, že tomu, s tou jeho důvěrou, tak třeba není s naprostou jistotou), že on tomu věří, že to tak vnímá. Že vnímá, že s ním jsem skutečně ta jiná, lepší osoba, než jsem kdy byla.

Jenže vždy, kdy už si dovolím se té minulosti přestat bát, kdy to cítím tak, že mne nijak ohrozit nemůže, kdy cítím tu jistotu, tu důvěru, lásku, štěstí, to že nás nic rozdělit nemůže, zkrátka vždy, kdy už jsem uvolněná... ta minulost mne nějak dožene, zjeví se mi v tom nejhorším světle.
Bývá to ve chvílích, kdy jsem proti tomu zcela bezbranná - přijde sen. Nějaký sen, kde se stane přesně něco z toho, co mě tolik děsí. Má noční můra.
Ať se ten děj jakkoli různí, vždy jde o tu zásadní věc - přicházím o NĚJ, o svého vyvoleného; v důsledku... buďto jen nevhodných řečí o minulosti od některých starých známých (v/po jejich rozhovoru s ním) nebo rovnou kvůli nějaké jejich smyšlence o přítomnosti, kterou mu předhodí (protože jim to buď přijde vtipné nebo se přímo, mně, chtějí mstít a mají proč... tak si vymyslí něco tak krutého, aby mne zničili, protože já kdysi dávno zničila je) a on jim uvěří...
Uvěří jim a ne mně! Uvěří jim, protože zná mou minulost. Uvěří jim, protože uvěří tomu, že jsem se nějakým způsobem k té minulosti vrátila. Uvěří jim, protože dostatečně nevěří sám v sebe a tím pádem ani ve mne, v nás. Uvěří jim, protože se právě toho možná bojí - že by se má minulost nějak vrátila. Uvěří jim, protože mu potvrdí jeho obavy.
A už v tom snu nepřihlíží k tomu, že je to falešné potvrzení obav.
A tak... buď beze slov nebo s množstvím křiku a výčitek ode mne odchází a já... šílím zoufalstvím. Protože mé svědomí vůči němu je tak čisté, až by vám to vypálilo oči, jakou čistotou září... Zoufale se snažím obhájit, vysvětlit, že ti lidé si dělají dost blbou legraci nebo se mstí, jakkoli mu dokázat, že to není pravda, protože není! Nejspíš poprvé v životě to skutečně pravda není, protože poprvé v životě bych toho skutečně nebyla schopna, poprvé v životě jsem si sama sebou jista, že bych nic takového neudělala a on věří tomu, že bych to udělala. Jak mu to vyvrátit, když ví, že dříve jsem taková byla?! Vážně mi celou dobu takhle nedůvěřoval?!

Neskutečná ukřivděnost, vztek sama na sebe za celou mou minulost, totální zoufalství, křik naprosto vyšinutého šílence, který musí být slyšet až v dálích vesmíru a nepřekonatelný, srdcervoucí pláč. Ve chvíli, kdy mne dočista odstrčí, či zmizí, se budím, zpocená, se skutečnými slzami na tvářích, stále prostoupená naprostým zoufalstvím a tím neskutečným děsem, že mě opustil; protože mi nevěřil... Když je přitom jediný, kdo mi kdy věřit mohl a může...

Tak mohu se uvolnit...?
 

Počátky - bod třetí

18. května 2020 v 17:57 | Amarea |  Cesta...
První kroky ke coming outu a tranzici

Kde vlastně začít? Vezměte si ten fakt, že ten člověk se s tím potýká celý svůj život a tudíž se v průběhu let objevují minimálně nějaké náznaky, jak se snaží dát najevo, kým skutečně je. Do jeho minulosti nevidím až natolik (i když mi o ní nějakým způsobem vyprávěl), abych mohla vyloženě mluvit za něj. Pro mne prvním pokusem, jít s pravdou ven, bylo jeho doznání se mně před těmi mnoha lety, že ve skutečnosti je biologicky holka, ač to nepodal v tom celém významu, už jen to chtělo asi... "pořádné koule".
Nicméně z toho, co vím, pokud se to snažil nějak dát najevo před rodinou, nikdy to, v té době, nebylo pochopeno a tak se nepokoušel s tím vyjít naplno, naopak se snažil předstírat "normální holku". Věky, ze strachu, zkrátka nasazoval masku a tiše trpěl. Co vím, nejspíše první, kdo znal plnou pravdu (zřejmě, tuším, kromě jednoho našeho společného internetového přítele, od kterého se též nedočkal zrovna nijak správné reakce), byla spolužačka a, samozřejmě, nějaká ta první láska na střední škole. Jelikož téma o "bývalých láskách", ve vztahu s ním, je pro mne něco, z čeho, až opravdu nepochopitelně, šílím (vážně, mohu se užárlit a to jsem nikdy předtím taková nebyla), nějak se tu o tom, v zájmu svého duševního zdraví (:D), nechci rozepisovat. Vůči němu jsem, samozřejmě, nesmírně ráda, že někoho takového, před kým mohl být sám sebou, měl, že alespoň někdo mu dal tu naději, že to může být pochopeno a přijato... Ale je vám jasné, jak silné city k takové osobě musel chovat (protože když máte jediného člověka, který ví a chápe...) a prostě se cítíte nějakým způsobem "citově ohroženi", ať je to nesmyslné, jak chce. *Protočení očí a uchechtnutí sama nad sebou.*
Další věcí, co dělal pro "vypuštění svého pravého já", bylo ono fungování na internetu v mužském postavení - ať už šlo třeba o to psaní si se mnou tenkrát za mužskou postavu nebo třeba blog, psaný též v mužském rodě. Internet mu dával zkrátka možnost být sám sebou.

Každopádně ale ty skutečné kroky, dát to najevo naplno, začaly přicházet až během vyvíjení se našeho vztahu.
Například, už když se o mně, a citech ke mně, zmínil/svěřil matce, ještě v průběhu, kdy jsme si jen psali. A už v tom získal od ní podporu (ač to bylo ještě v tom "lesbickém smyslu", i to prostě pozvedne). V podstatě, nebýt jí a jejích otázek, kdy za ním přijedu, možná by ta cesta k setkání trvala ještě o něco déle. Myslím, že tomu svým přístupem hodně dopomohla a za to jí budu vždy nesmírně vděčná :).
První velký coming out byl tedy ten, kdy mně začátkem minulého roku napsal celou tu pravdu. Mé pocity? Hlavou mi probíhalo asi tisíc otázek zároveň, ale... věci, se kterými by se člověk asi musel déle smiřovat, já s nimi byla v tu chvíli smířená ihned; byly tam také pocity studu, když mi letělo hlavou, jaké věci jsem mu jako muži (a jeho to v těch chvílích muselo v nějakém smyslu asi celkem ničit, možná až znechucovat) psala; byla tam empatie a... smutek - z toho, co musí prožívat (a ano okamžik smutku také z toho, že s ním nebudu moci prožít "to spojení" - v čemž jsem se, alespoň v jistém smyslu, mýlila ;) ), pochopení, proč to byl takový boj, tu pravdu z něj dostat (a tedy jakési odpuštění...); úleva - neskutečná úleva, že jsem ve svém tvrzení, že mne "to, ať to bude cokoli", neodradí, měla pravdu. Že mohu tento svůj slib bez zaváhání potvrdit a splnit. A právě tak jsem se zachovala - naprosto bez váhání to přijala, s poznámkou, že jsem mu to přece říkala. A tím hlavním pocitem byla jen čistá, bezmezná láska (tak zvláštní, dosud nepoznaná, prozření, jakýsi mír v duši) a naprosté štěstí (že konečně...!).

Pokud jsme se měli setkat a být spolu, chtěl pro mne už být tím, kým je skutečně - alespoň na maximum prozatímních možností. To znamená...
V jednu chvíli mi ukázal tu realitu - facebookový profil, kde jsem mohla vidět fotografie, jak se vlastně dosud prezentoval. To, jak se snažil být pro rodinu tou "normální holkou". Tedy fotografie té "masky". Z těch fotek na mě zíral úplně jiný člověk, než z fotek, které posílal mně (tím nemyslím, že by to opravdu nebyl on, jako, že by mi snad předtím zasílal "falešné fotky", ale... "nebyl to on") a snad poprvé až tady přiznám, že to byl, v mnoha smyslech, šok. Minimálně šok, jak tohle dokáže, když je, kdo je...
Mělo to být zřejmě pro ukázku toho, jak moc razantní vlastně pro to okolí musí podniknout změnu. Než jsme se setkali, chtěl "tuhle osobu" nadobro "pohřbít".
Takže v druhou chvíli přišel ten krok, že se na to vrhl a po několik dní třídil a vyhazoval oblečení a vůbec všechny ty "ženské věci", co už nehodlá používat nebo byť jen to u sebe skladovat (ne totiž, že by nějak zvláště chodil v dámském oblečení, ale prostě tam nějaké kusy měl, po sestře či darované). Prostě razantně - pryč se vším ženským (dokud tam tedy nebude až to ženské :D). Také se dokopal opět si zkrátit vlasy, s tím, že už to tak bude "bezstrestně" moci a chtít udržovat (naštěstí pro mne, zůstává u "emo hára" :D - to já ráda, nemusím tak úplně ty klasické chlapské "vylepané lebky" :D). Tak vznikl tedy ten krok ke coming outu tak nějak plně sám před sebou a na veřejnosti - žádné dlouhé vlasy, šminky atd.
Také mi konečně vyzradil, kde vlastně bydlí. A... koupil ten "připínák" :)). To jen tak na okraj, ale bylo to (obojí) vlastně velkým znamením toho, že se mnou po svém boku skutečně počítá...

Když už byl před veřejností "začleněný" po této "proměně", "odbavený a vybavený" (:D), setkání přišlo jako blesk z čistého nebe. Naprosto neplánovaně. Byl ten večer na nějaké sešlosti s kolegy z práce, jako vždy jsme si psali, touha být spolu byla už k prasknutí a alkohol dopomohl k prolomení... Někdy kolem osmé, deváté hodiny večer jsme došli k tomu, že by chtěl, abych přijela za ním, prostě hop, teď nebo nikdy; bušilo mi srdce jako šílené, nemohla jsem uvěřit, ale neváhala jsem ani vteřinu, dohodla si okamžitě odvoz a vyrazila na 70 km dlouhou cestu "do neznáma". Kolem jedenácté už jsem byla v jeho náručí a nemohlo to být nic jiného než splněný sen :).
Přivedl si mne (když jsme se po bůhví jaké době od sebe dokázali odtrhnout), jako svou přítelkyni, mezi kolegy - kdy předtím by člověk řekl, že naše setkání může proběhnout zrovna takto? Rovnou taková zkouška :)). Překvapilo mne, když před nimi v podstatě po celou dobu o sobě mluvil v mužském rodě - ne, že by se některý necita neozval a neupozorňoval ho, že "je holka" (první z těch bolestných chvil, co prožíváte spolu s ním), ale jinak to kupodivu nikdo absolutně neřešil a byla to úplně normální, uvolněná atmosféra.
Zůstala jsem u něj po několik dní a snad hned druhý či třetí den (nějak se mi to slévalo, čas neexistoval), mne představil matce. Šílené, že? Kde bylo najednou to, že "nějaké představování rodině nebude hned tak v plánu"? :D
Pak jsme se pravidelně, co nejvíce, vídali a od září 2019 bydlíme spolu.

To, jak to vše probíhalo nadále, už jsem psala v předchozím bodě, nicméně... Alkohol byl přítelem (tím nenabádám k jeho pití! Ale občas je prostě užitečný k uvolnění...) i pro další průlom, další velký coming out - začátkem tohoto roku jsme popíjeli s jeho matkou a tehdy dospěl k tomu, že i jí konečně řekl naplno celou pravdu. Celou dobu jsem mu říkala, že to s ní bude v pohodě, že to přijme - a přijala, úplně báječně. Má v ní naprostou oporu a podporu, stejně jako ve mně. Ten večer jsem zase jednou plakala štěstím a "tchýni" jsem samým vděkem "skočila kolem krku" :D.
Od té doby se na to postupně adaptuje i jeho devítiletý bratr... a zbytek rodiny - ti nějak více vědí (snad kromě babičky, která to tak nějak věděla už dávno a vzhledem k její povaze a k tomu, že zná jednu trans-ženu, bere to též úplně skvěle... a naopak, také kromě otce, se kterým se ale příliš nevídá a který je, bohužel, ten typ, který to zřejmě nepochopí a nepřijme...) spíše až teď...

Teď, když nadešel ten největší, zásadní krok, kdy se můj drahý (s popostrčením od mámy) odhodlal objednat se k psycholožce a vykročit tak na tu "Cestu...".
Termín byl volný hned na 13.5. (zhruba týden od chvíle, kdy jí napsal). Když mi tedy to datum oznámil, měla jsem ohromnou radost. Byla jsem tím najednou jaksi zaskočená, nevěděla pořádně, co říci, ale měla jsem za něj prostě radost. V podstatě doslova "za něj"... On, vzhledem ke své psychice, svému přístupu a vzhledem k jeho témeř panické hrůze z lékařů, byl z toho spíše dosti na dně, tvrdil, že to nakonec stejně nezvládne a ten týden, popravdě, strávil téměř celý pod vlivem alkoholu. Nicméně, 13.5. se tedy, se mnou i matkou po boku k lékařce vypravil. Osobně jsem byla ráda, že s námi šla i jeho mamka, jelikož ona je takový upovídaný tvor, narozdíl ode mne, a tak svým mluvením odváděla pozornost od nervozity, která v něm jistě panovala, ač se to snažil nedávat nijak příliš najevo, kromě několika prohlášení po cestě, typu: "Co jsem si to vymyslel?".
Když paní doktorka prvně vylezla ze dveří ordinace, ihned zapůsobila velmi příjemným dojmem, což bylo nesmírně důležité a uvolňující. Modlila jsem se, ať nám neřekne, že měl jít nejdříve k sexuoložce, neřekla, modlila jsem se, ať nemá bílý plášť, neměla, modlila jsem se, ať působí jako ta správná osoba, působila. V ordinaci strávil zhruba hodinu, ve které musel zodpovědět asi 140 otázek z jakéhosi testu. V jednu chvíli, jsme si z čekárny chtěly s "tchýní" odskočit ven na cigaretu, ale nechala jsem ji jít samotnou, jelikož jsem se nehodlala a nedokázala hnout z místa, kdyby náhodou už vylezl z ordinace. Naslouchala jsem každému zvuku, byla s nervozitou připravená snad i na jeho případný úprk, ač nic z hovoru slyšet nebylo, tuším, že jsem zaslechla nějakou chvilku smíchu (nebo si to vsugerovala), což mne nesmírně uvolnilo, zahřálo u srdce a odkývala jsem s úsměvem sama sobě, že "však jsem říkala, že to zvládne".
Když se konečně otevřely dveře a vyšel ven, byla to chvíle vítězství a obrovského oddychu, působil poměrně uvolněně, byla jsem připravená okamžitě otevřít svou náruč, pevně ho s radostí a pýchou obejmout. Paní doktorka vyšla s ním, že prý se na mne musí podívat, pochválila mu mne a zanadávala si na roušky, že na mě pořádně nevidí :D. "Tchýně" se hrdě hlásila, že ona je jeho maminka a paní doktorka ji z legrace jakoby odbyla pouhým, naoko suchým: "Já vím." Opravdu to bylo takové lidské, uvolněné, přátelské, humorné jednání. Poté tam vůči mamce zaznělo, jaké má úžasné dítě a až to budeme mít za sebou, ať se jí přijdeme ukázat, že nás ráda uvidí. Od ní, že prý má k tranzici stoprocentní ANO, že dalšího "vyšetřování" u ní není potřeba, že je to u něj jasné. Že sepíše zprávu a doporučení k sexuoložce - tam máme jasno, že chceme k paní doktorce Fifkové, ostatně naprostá většina trans-lidí odkazuje právě na ni, tak snad to bude stejně tak pohodové, jako zde. Co se týče psycholožky, my tedy můžeme s jistotou doporučit tuto paní doktorku - PhDr. Vera Nemesh.

Musím říci, nevím, zda to skutečně bylo tím, že první krok má můj drahý za sebou, tím oddechnutím a euforií, že to zvládl, tím, jakou atmosféru navodila už ona paní doktorka, ale ten den jsme strávili v tak uvolněné atmosféře, jaká tu dlouho, předlouho nebyla. Ten den mne až bolely tváře od věčného usmívání se a smíchu. On byl celkově takový otevřenější, přístupnější a i v dalších dnech jakoby se něco zlomilo a z určité krize, ve které bych řekla, že se v poslední době náš vztah nacházel, se to překlopilo v novou vlnu "motýlů v břiše", naděje, jako bych znova byla čerstvě zamilovaná a načerpala síly a další přesvědčení, že spolu zvládneme všechno na světě... :)
Nehledě na to, že jsem, UŽ ZASE (:D), v jednu chvíli "bulela jak želva" štěstím - když mi to až po x- hodinách nějak plně docvaklo, že se fakt překonal a jak hladce vlastně ten první krok proběhl.
(A co více, abych to já, "úchyl", nezmínila... I ty intimní chvíle se vrátily do stavu "nerobotického" - chemie je, z veliké části, zpět, heč! :D )

Počátky - bod druhý (část II.)

17. května 2020 v 4:02 | Amarea |  Cesta...
...a zde ta druhá část - "po" setkání... :)) Rovnou navazuji...

Ohledně dětí, jak jsem řekla, funguje to na všech stranách víceméně v pohodě, pokud je někdy nějaký problém, tak spíše s nějakým "vrtáním v hlavě" nebo "přetažeností/psychikou" u nás dospělých - děti jsou mnohem chápavější, tvárnější a empatičtější stvoření, chápou a přijímají to mnohem více a lépe, než by člověk myslel. Berou to možná s jistou hravostí a musím říci, že jsem si s nimi nyní opravdu možná i blíže, než kdy předtím, právě tím, že se vídáme "nárazově", více spolu mluvíme, více si povyprávíme, více se snažíme...
A když jsem u téma dětí... Z toho, co jsem přečetla... Je to jedna z nejdiskutovanějších věcí, co se týče vztahů s trans-partnery, tak bych se k tomu asi též měla vyjádřit...
Už jsem to zmínila - u nás je to tak, že ten můj zjevně nikdy v plánu děti nemá. Já osobně jsem v "předchozím životě" plánovala děti tři. Takže jsem si prošla i tím, že bych se měla smířit s tím, že to třetí už zkrátka nebude. Jsou trans-muži, kteří chtějí jednou založit rodinu (i když to nejde biologicky, chtějí být časem otci), ten můj ne. Může se časem ještě něco změnit, to nemůžeme s jistotou vědět, jak to bude po x-letech na hormonech, zda se nějaké životní názory nezmění, když bude konečně nějakým způsobem žít ten "svůj skutečný život", ale prozatím jsem prostě musela přijmout, že s tímhle počítat nemám - a já to vcelku dobře přijmout dokáži, asi především kvůli té mé vlastní psychice - že to pro dítě není dobré... že bych musela být nejprve já psychicky stabilizovaná, i kdyby on chtěl. Zároveň jsem tím ale poznala i ten pocit, když je žena neplodná či prostě z jiných důvodů mít dítě (už) nemůže. To, že prostě přijdete o "svou funkčnost" na tomto světě. To určité omezení... Ale jak jsem řekla - ať mám mateřské pudy jakékoliv, vím, že alespoň prozatím by to nebylo dobré a již mám dvě zdravé děti (mé "ženské poslání" splněno, prožito), takže se tím toliko nezatěžuji a jsem s tím v podstatě opravdu smířená.

Teď tedy k tomu (když už jsem to pojala asi jako nějaké srovnávání "před a po"), jak to po ten rok a něco bylo s tím oslovováním a působením před ostatními... Ano, nějak jsem tím úspěšně proplula, oslovuji ho "lásko", mluvím na něj zcela přirozeně v mužském rodě, i na veřejnosti (ne, že bychom se někde venku ukazovali nějak často) mezi cizími - opravdu je úplně fuk, co si kdo myslí.
I když... jsou bolestné chvíle, kdy prostě nevíte, jak si poradit. Zkoumavé pohledy jsou nic, ale... Nějaký neomalený člověk se narovinu zeptá: "A to je kluk nebo holka?" Mohli byste stejně tak natvrdo odpovědět, že kluk a tvářit se jako: "What?! To je snad jasné, ne?!", ale nejspíše vás to prostě zaskočí, hodíte po svém partnerovi rádoby povzbudivý úsměv á la "směšné, to je "píp", nic si z toho nedělej", tomu člověku v podstatě neodpovíte asi nic a svému drahému jen tisknete ruku v té stálé naději nějakého povzbuzení "jsem tu s tebou, kašli na to" nebo snad i "ber to pozitivně, lepší tohle váhání, než automaticky ten biologický rod, ne?". Také se jednou stalo, že se tak zeptal postarší "štamgast" v hospodě; byl ale, na svůj věk, kupodivu, v té otázce vcelku opatrnější, zamlouval to tím, že "už to dnes nepozná" (ne, že by to bylo něco lichotivého, ale snaha se cení) a nakonec se to nějak uhrálo "do outu" nějakou vtipnou poznámkou o jakémsi nadpřirozeném stvoření a s pánem jsme si i zahráli šipky. Prostě... občas se to dá přejít vcelku s humorem :).
S rodinou to bylo ale vážně složitější (protože, ať chcete nebo ne, na jejich názoru/přijetí, vám prostě nějakým způsobem záleží)...
Pokud ještě nepřišel jeho "coming out" před rodinou, musíte se neustále hlídat - pravděpodobně pak působíte jako nemluvní idioti (i když to jsem já osobně i normálně - v práci, všude :D ), ale hlavní je, že se snažíte nepokazit si to s ním. Že dodržujete vaše "pravidla", to, co je přirozené mezi vámi dvěma, a tím ho podporujete... Oni jsou zvyklí, celý jeho život, nazývat ho jeho biologickým jménem a mluvit s ním v ženském rodě. Ať jste na to jakkoli připravení, když vy jediní víte... stejně to není lehké.
Oni, pokud už přijmou váš vztah (a že, bohužel, ne v každé rodině funguje alespoň takové štěstí), berou to jako lesbický vztah. Což je vám proti srsti, ať jste jakkoli sexuálně orientovaní, protože tenhle člověk je prostě kluk. Ale chápete to - z jejich úhlu pohledu (jak jinak by to měli v tu chvíli, kdy nevědí, brát?). Cítíte tu bolest s ním, při každém vyslovení koncovky -a u ženského rodu, při každém vyslovení jeho biologického jména, jste naštvaní, rozmrzelí, chcete mu pomoci, vykřičet tu pravdu, ale nejde to. Nemůžete, dokud se k tomu neodhodlá sám nebo vám nedá povolení, říci to za něj - nějak to naznačit či "prokecnout".
A klobouk dolů, pokud nikdy neuděláte chybu.
Já nikdy nezapomenu a nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem před ním a o něm použila jednou omylem sama ženský rod. Bylo to "strhnutím". Tím, že jsem na kratičký okamžik přestala přemýšlet "jak to říci neutrálně". Tím, že jak jsem po delší dobu (a to jen v řádu hodin) byla v prostředí, kde se o něm a s ním mluvilo v tom ženském rodě... prostě jsem v jednu chvíli bezmyšlenkovitě ten rod, v odpovědi na něco o něm (z jejich pohledu tedy o "ní"), použila též a ihned nato jsem měla neskutečný kámen na hrudi a chtěla si rozmlátit hlavu o nejbližší zeď. Dodnes nevím, zda to vůbec postřehl, ale nemluvili jsme o tom a žádný vliv jsem tenkrát nepostřehla. Přesto pokaždé, když si na to vzpomenu, mám pořád ten kámen na hrudi a pořád ten pocit, že si chci rozmlátit hlavu... Protože pokud to postřehl, musel to být strašně bolestivý zásah, ač naprosto nechtěný, mnou tak vůbec nemyšlený.
Dalším pochybením, nebo jakousi zkouškou bylo, když jsem s jeho sestrou vyrazila na vánoční trhy. Když jsme mluvily o něm, ona mluvila o "ní" a já... musela mluvit o "ní". Použila jsem automaticky rod mužský a musela jsem se před "švagrovou" opravit na ten, pro něj/nás, nesprávný. V rámci toho, že jsem přeci nemohla podnikat nějaký coming out za něj. V tu chvíli pocítíte na vlastní kůži, jak těžké to musí být pro něj a že s tímhle bojuje celý život... Neustále se opravovat/doufat, že někdo nepostřehl, že mluví v jiném rodě, než jaký vnímají oni.
Další věc byla shánění bytu - pomineme to, že na první prohlídku jsme šli spolu a evidentně majitelka nás považovala za lesby a už jen "to" si zřejmě nepřála ubytovat, tak na druhou prohlídku jsem šla sama, s tím, že budu mít "spolubydlící-kamarádku". Jelikož jsem musela nahlásit jméno, musela jsem používat ženský rod a ne, že by mi to nějak zvláště šlo... Tudíž jsem si vyslechla od majitele otázku: "Tak bude spolubydlící on nebo ona?" Chcete mu prostě vmést pravdu do obličeje, ale...potřebujete ten byt. A jestli je pan majitel homofobní/transfobní, byt byste asi opět nezískali...
A to jsem jen tou partnerkou a jsem "v tom" jen rok a něco, tak kolik takových situací musí prožít přímo ten člověk za ty roky...?!
Nicméně - jde to, když miluješ... Jde to, protože získáš jiný, nový pohled na svět, tu obrovskou empatii a protože si uvědomuješ, že ty těch situací zažiješ oproti němu setinu, tisícinu.... Že jsi tu právě proto, aby na ty situace už alespoň nebyl sám a tvým jediným cílem se stává, předat mu sílu k té "Cestě...", kterou když projde, už tohle nebude muset prožívat. A jako bonus pro tebe - vše zlé je pro něco dobré - pokud tu sílu a lásku máš a dáš mu ji, takový člověk si tě bude pravděpodobně vážit, skutečně vážit, milionkrát více, než by mohla drtivá většina cisgender mužů a žen na této planetě - a to je vzácný poklad.


No a teď k těm intimnostem a sexu - je to krůček po krůčku a každý pokrok je důvodem k vnitřní oslavě plné ohňostrojů a prohlubujících se citů. Ze stavu, kdy si myslíš, že tvůj největší úspěch bude, pokud, jako v Padesáti odstínech šedi, na něj budeš moci namalovat rtěnkou vyznačení hranice kam sáhnout můžeš a kam už ne - a to ještě "naslepo", pod oblečením... se to postupně mění v to, že mu můžeš položit hlavu na rameno, pak i blíže k hrudi, dokonce pak na hruď položit i tu ruku; striktně se hlídáš, aby to bylo "mezi/nad/pod" - aby člověk nesáhl přímo na to, co tam správně nemá být... Když se dotkneš omylem, zrudneš, buší ti srdce, v duchu se omlouváš, možná i nahlas... Když se odhodláš prvně sáhnout pod tričko, zřejmě se odhodláš jen na zádech - tam jsem předem věděla, že mohu a když jsem mohla, bylo to pro mne v tu chvíli vším, stejně jako moci zajet prsty do jeho vlasů (cis-muž to vezme jako prosté zajetí prsty do vlasů, trans-muž už třeba přemýšlí, zda je nemá moc dlouhé, zda to nebereš jako "zajetí prsty do vlasů holce") - každý možný dotyk byl naprosté štěstí a i vzrušení... Jak říkám - získáte jiný pohled na svět - to, co se zdá, jako zcela běžná věc, je najednou něčím nesmírně cenným. A když pak v zápalu přijdou chvíle, kdy se můžete dotknout intimněji - od lehkého boje dotknout se vůbec třeba na holém břiše až po to opravdu intimní, v partiích, které mu nejsou vlastní... to se snad ani nedá popsat. To je tak absolutní... Ten ohňostroj, ten cit... Jediné, co by takové chvíle ještě dokázalo v té výši "porazit" by bylo jen jeho vyvrcholení...
Především chci ale říci (a z toho, co jsem pročetla se tím vlastně jen mohu připojit k ostatním, či prostě většině z nich), že nikdy předtím jsem v této oblasti nezažila nic lepšího, intenzivnějšího. A že mám zkušeností dost... Buď je to tím, že až s takovým člověkem poznáte, jak silné lásky, citů, čehokoli neobvyklého jste schopni/co vás láká, aniž byste to předtím vůbec tušili, nebo tím, že tihle to prostě umí (třeba stejně jako lidé, co jsou ochuzeni o některý ze smyslů, mají silnější ty ostatní smysly, tak možná ti, co byli ochuzeni o "tohle, jak je to "normální"", mají pro to prostě větší vlohy). To, co se mnou dokázal on, tomu se žádný muž ani žena v mém sexuálním životě nemohou rovnat. Ať to bylo jeho prsty, něčím ve smyslu "tribadismu" nebo oním "připínákem"... Zcela upřímně (jsme snad v době, kdy se o sexu už může mluvit poměrně dosti otevřeně), minimálně jsem nikdy předtím neprožívala s takovou pravidelností, a v takové míře, tzv. squirting - "mokrý orgasmus"... *Přiblblý úsměv*.
Každopádně, tohle nemá ten význam "jestli chcete zažít totální extázi, jděte po trans-klucích". Každý to stejně asi bude vnímat jinak. Ale tak neuškodí, když mohu odsouhlasit ostatním, že to fakt je něco extra :)).
A hlavně - ta cesta k tomu je trnitá a i pak se to může nějak zvrtnout a to zvrtnutí může být bolestnější, než v jakémkoliv "normálním" vztahu.
V tom "normálním", když přijde negativní změna v intimním životě, padají podezření na nevěru, přepracovanost, únavu, ochabnutí citů, zdravotní obtíže... V takovémto vztahu je mnoho z toho dost nepravděpodobné, něco z toho, alespoň pokud se jedná o delší období - i když, samozřejmě, nikdy nevíš. (Když jde o krátké období - třeba jen týden, to by asi každá z nás, partnerek trans-mužů, těch před "proměnou", měla pochopit - v tichosti; to téma je tabu... Kluci, tohle raději a klidně přeskočte... My, jako ženy, víme. Jelikož se tady snažím být opravdu hodně otevřená, podotknu: Když má cis-muž například nějakou špatnou náladu, můžete si z něj dělat legraci, jestli nemá "krámy", u trans-muže by taková "vtipná" poznámka byla solí do rány...)
V tomto vztahu to zřejmě znamená, že si (znova) vystavěl hranice, které předtím, díky té chemii, nebo proč vlastně (třeba proto, že to prostě chtěl zkusit nebo proto, že "zkoušel vás" - jestli nejste víc na ty holky a jak ho tedy berete...A tady bych měla pro trans-muže vzkaz - pokud se nám to bude líbit, vy pravděpodobně usoudíte, že vás bereme jako holku, ale není to tak! Jistě, mluvím za sebe, ale myslím, z toho, co jsem přečetla, že mám pravdu, když říkám i za ostatní, že drtivá většina v tom vidí jen to, že vás prostě v té "chemické" chvíli chce stejně jako vy ji a je jí jedno, že se to odvíjí přes něco, co vypadá jinak. Je to jiná tělesná schránka, ale ten prožitek je to pořád s vámi, s tím uvnitř, kterého ona zná jako svého partnera...), nechal padnout, znamená to (mluvím jen z mých zkušeností a z mého pohledu), že už opravdu nezvládá... být v tomhle těle. Znamená to, že se v něm něco láme, že si uvědomuje, že bude muset podniknout tu "Cestu...". Přemoci se a jít za tím svým štěstím, ať se toho jakkoli bojí. (A vy byste si měli uvědomit, že tím pádem, je dobře, že se to děje.)
Tohle se nám stalo. Nejprve jsem počítala s tím vším, jak se ho nebudu moci dotknout apod., pak jsem byla zhruba půl roku v sedmém nebi, že jsem mohla...téměř/v podstatě vše, ač bez výsledku (ano, orgasmus si odpírá po celou dobu nadále, což je vcelku v rozporu s tím, co mám načteno a naposloucháno - tudíž mne to utvrzuje v tom, že bych to do budoucna neměla nechávat bez řešení, jelikož i trans-kluci orgasmus chtějí a zažívají), jak jsem zmiňovala, bylo to pro mne o té "jinakosti" (která je svým způsobem vzrušující) a citech. Důvěra, láska...

Teď jsem ztracená, protože ztrácím to, na čem si zakládám, že musí fungovat, to, že se vytrácí to mé sedmé nebe, to, v čem vyniká před všemi ostatními, to, co mi dávalo pocit té důvěry a pocit opětování těch silných citů. V běžném vztahu je to prostě jen chemie, sex, ano, povětšinou nedílná a důležitá součást vztahu, ale zde to mělo (a když to přijde, stále má) mnohem hlubší význam.
Povím vám... Když na to po delší době znova přišlo, a nebylo to jen "robotické" (ve smyslu, že "mi to prostě chtěl dopřát, ale ona chemie nikde..."), plakala jsem štěstím, a to i přesto, že já se držela zpět, nesáhla na žádné "nevhodné" místo i když bych z přirozenosti chtěla.
Už jsem zase u toho "vylévání citů". Ono to možná právě o tom je, říci své pocity. Ale chtěla jsem tu uvádět taková ta základní fakta...

(Tu část s "vyléváním citů" jsem psala v dosti podnapilém stavu, zvažovala jsem, zda to smazat, ale nechám to tu a napojuji se tedy ve stavu střízlivém :D.)

Takže... Faktem zůstává, že má zjevná bipolarita a psychická labilita si se změnou kolem intimity (kdy se opět nesmím příliš dotýkat a kdy je to, když už, spíše to "robotické") prozatím opravdu neví rady, ale snažím se držet se toho, alespoň si to nebrat osobně (alespoň striktně zahazuji myšlenky na ty důvody, které by to mohly být "normálně"). Ono to z jeho strany/pohledu osobní není. Každopádně ale musím rozvést, jak jsem to brala, když "hranice padaly" - jak jsem zmínila - "důvěra, láska".
Brala jsem to tak, že mi tím dává jistou důvěru - že ví, že mu tím nechci ublížit; že je to z mé strany pouze přirozený projev té chemie, kterou s ním cítím. A proto povoluje, protože mu na druhou stranu dělá dobře, líbí se mu, lichotí mu, zvyšuje jeho mužské ego, že tam ta chemie ode mne je (že se mi nehnusí apod. - jak se dříve bál).
A pak, ta láska - jisté obětování se... Což zní poměrně hrozně, že vlastně "po něm chci, aby se obětoval". Můžete moralizovat, jak chcete, ale co si budeme povídat - nepovažuje se určitá oběť vždy za důkaz lásky? Už v pohádkách se princ pro princeznu obvykle musí poprat s drakem. A co když se za vás chlap popere, co když pro vás skočí do plamenů...? Je tam riziko, že se popálí, ale vrhne se tam pro vás.
Já jen říkám, že když ty hranice nechával padnout, věděla jsem, jak se obětuje a cítila to přesně jako tenhle důkaz lásky. A já osobně, kvůli vlastní psychice, o lásce asi potřebuji být přesvědčována pořád a čím více, tím lépe.
Když pro vás někdo milovaný skáče do plamenů, zřejmě chcete křičet, aby vás raději nechal uhořet, jen abyste před těmi plameny ochránili jeho samotného, ale na druhou stranu k němu pocítíte ještě větší lásku za to, že to pro vás udělat chce... Dá se to pak tedy vůbec nazvat nějakou "sobeckostí"? A pokud ano, pak každý z nás tak trochu sobec je. Já jsem, protože já přiznávám, že chci, aby "do těch plamenů pro mne skákal", stejně, jako bych do nich skočila, a v nějakých smyslech skáču, já pro něj.

Tím bych tento článek asi mohla uzavřít a opět - budu ráda, za jakýkoli komentář :).
 


Počátky - bod druhý (část I.)

14. května 2020 v 18:36 | Amarea |  Cesta...
Tak jdeme pokračovat a rozebrat ten druhý bod...

Jak dlouho spolu jsme a jak to dosud fungovalo?

Jak jste si mohli už v předchozím článku odvodit, ano, jsme spolu kousek přes rok. Tedy - oficiálně od toho prvního setkání, které proběhlo v dubnu 2019. Nicméně, že "jsem jeho a on můj", v tom jsme měli jasno už o něco dříve - původně to tedy byl takový "vztah na dálku". Tvrdila bych, že to bylo tedy už mnohem dříve, ale ta "oficialita" se dá asi přeci jen počítat nejdříve od chvíle, kdy jsem se dozvěděla celou pravdu. Tak či tak tedy platí, že jsme spolu "něco přes rok" a jinak se známe nějakých 14 let, ač tam byla ta téměř desetiletá "pauza".
Mohla bych sem vložit "citové výlevy" o tom, jak jsem vždy stejně byla jen jeho a čekala stejně celý život na něj, ale... takových věcí na tomhle blogu najdete mimo tuto rubriku asi dost... A hlavně, teď jde o to, předat své zkušenosti ze vztahu, ze soužití, s trans-partnerem aneb ono "jak to funguje/doposud fungovalo".
Nejdříve ze všeho bych tedy měla navázat na to "naťuknuté" v prvním bodě/v předchozím článku.
Tam se to týkalo toho, co jsme si museli ujasnit ještě před samotným setkáním (protože setkání už znamenalo všechno - všechno nebo nic).
Myslím, že byly tři hlavní, zásadní záležitosti, bez kterých bychom se dále neposunuli nebo, pokud bychom se v něčem z toho v názoru rozcházeli, byl by to přinejmenším ještě delší a útrpnejší boj, který by dost možná nakonec ani nemusel být úspěšný.

Za prvé, jelikož mám dvě děti, bylo nutné si ujasnit, zda půjdou se mnou, či jak to bude. To bylo něco, co se řešilo dokonce ještě předtím, než jsem znala celou pravdu. A také je mé rozhodnutí tím, co na tom lidé nepochopí snad nejvíce ze všeho. Ztratila jsem kvůli tomu nejlepší kamarádku a z velké části babičku (ten výčet by byl větší, ale to už je mi srdečně fuk a na druhou stranu musím uznat, že to s tím nepochopením není až tak zlé, jak bych čekala. Mnoho lidí naopak dokázalo velmi mile překvapit :)...). Jsou to lidé, kteří by dokázali pochopit takový vztah, přát mi štěstí, ale prostě nejsou schopni překousnout, že jsem "opustila děti". "Co jsem to za matku." Já si stojím za tím, že jsem jednala nejlépe, jak jsem mohla. Vzhledem k mé vlastní psychice, kdy děti se mnou prožívaly, a dělo by se to dále, období těžkých depresí (to též pochopí jen ti, co to poznali), vzhledem k tomu, že kvůli tomu jsem nikdy nezvládala být tou plnohodnotnou matkou, usoudila jsem, že je správné, aby vyrůstali s tím psychicky vyrovnanějším, že to i bude šancí pro mne, jak to mateřství vlastně úplně nezpackat - když se budeme vídat nárazově, bude to pro ně lepší. Jejich otec je dobrý člověk, na kterého se mohu spolehnout, že se o ně postará, děti nemusí měnit prostředí, školu, školku a vídat se se mnou budou, nevykašlala jsem se na ně, jen je nechávám prožít "normální" život, bez psychické lability matky. A ano, když k tomu přidáte, že by měly "přímo pod nosem" něco, co pořádně nechápou ani dospělí lidé - tedy procházet s námi touto "Cestou..." - taky to skýtá spoustu problémů pro ně. A jako poslední je tu ta stránka, že váš partner prostě není "mateřský typ", ani typ, co by někdy chtěl být otcem. Takže jsem jednala jak v zájmu dětí, tak jeho, tak i ve svém - zkrátka pro všechny přijatelné a že to nepřijmou ostatní, bohužel, ale s tím musíte počítat a sami vědět a rozhodnout, co považujete za správné.
Tak jsme si ujasnili, že děti zůstanou se svým otcem, tak se stalo a tak to funguje.

Za druhé, jak ho oslovovat a jak se přizpůsobit ve společnosti... Bylo velmi důležité, sama v sobě si ujasnit a najít variantu, která bude pro oba z nás přijatelná, schůdná, nějakým způsobem přirozená... Samotné mi bylo proti srsti, pak i především vůči jeho pocitům, abych ho kdykoliv, kdekoliv nazývala jeho biologickým jménem či o něm, nedej bože s ním, mluvila v ženském rodě. Stejně tak ale, zřejmě kvůli příběhu, jak to vlastně vzniklo, mi "nešlo do pusy" jméno, jímž se mi jako kluk představil. Vymyslet, jak ho oslovovat/nazývat, to přišlo samo, vcelku záhy po tom, co se to začalo řešit. Takové "lásko", to je přece neutrální, používané i k biologickému muži - není nad čím přemýšlet :). Když jsem si to uvědomila, jak vlastně tohle je jednoduché, spadl mi kámen ze srdce, zřejmě i jemu a musela jsem se až smát. Jak moc lidé přemýšlí nad problémy, které nejsou... To bylo nejspíše též hodně zásadním zlomem k tomu, moci s ním být. Přijít na přijatelné oslovení a především mu dát ujištění, že s ním nebudu mluvit v ženském rodě. Předem jsme měli jasno v tom, že před cizími to v podstatě nebudu řešit a "pojedeme si to své, ať si každý myslí, co chce", obtížnější je to pak před rodinou, známými... Ale k tomu se vrátím až dále, jelikož teď probírám to, co bylo nutné vyřešit předem (a vzhledem k tomu, že v té době nebylo v plánu hned tak nějaké rodinné seznamování, šlo to prostě stranou, že si kdyžtak nějak poradíme až "v běhu" - ostatně, on se stále bál, že až ta realita přijde, stejně hned "vycouvám"). A i tohle, jak jsme si řekli předem, přirozeně šlo a funguje.

Za třetí, sexualita, intimita. Jistě, že se člověku hlavou ženou otázky, "jak vlastně v takovém případě funguje sex?". Považujete ho za muže, on muž je, jen mu něco chybí a něco přebývá. V případě bisexuální partnerky - nebude to, co chybí, fakt chybět a to, co přebývá, lákat? (Opět - k tomu se vrátím později.) A tyhle otázky si kladete jak vy, tak, snad i především, on - bojí se, že pro vás, jako pro holku, která je zvyklá na vztahy s muži, nebude "dostatečným mužem", že vám "to" (čtěte "penis") bude chybět. A zároveň, v našem případě, když o vás ví, že jste bisexuálně orientována, naopak se bojí i toho, že pro vás v tomto směru bude spíše tou ženou - což samozřejmě nechce, děsí ho to.
Je nějakých sexuálních aktivit vůbec schopen? Jak a kde se ho mohu dotýkat? Mohu vůbec třeba jen při usínání položit hlavu, ruku na jeho hrudník? Jak ho přivést k vyvrcholení, když zřejmě budou problém i ty doteky (když sám své tělo nepřijímá, nesnáší a nebude chtít, aby se toho těla, které "není jeho" někdo dotýkal)? Jistě se před vámi ani nesvlékne, neucítíte jeho kůži na své, jak byste tolik chtěli a jak je, jinak, prostě běžné, že? A tak dále...
Jediná věc, která mne osobně za celou dobu napadla jako ta, kterou bych v tom vztahu nebyla schopna zvládnout, ač je to možná pro někoho trošku "povrchní", je ta, kdyby byl asexuál. Kdyby to byl člověk, s kterým prožívat tyhle intimní chvíle nebude vůbec možné. Takže i tohle bylo nutné si předem nějak vyjasnit, především pro mne.
Musela jsem se v tomto směru srovnat s tím, že ve svých dotecích musím být opatrná a přijmout, že pokud to bude příliš, musím přestat a nebrat si to osobně. Musela jsem přijmout fakt, že je možné, že mi nikdy nedovolí přivést ho k orgasmu, tak, jako to nedovolil, prý, doposud nikomu (a co si budeme povídat - to je ten největší požitek, něco krásného, když toho druhého, obzvlášť, když ho tak milujeme, do té extáze dokážeme dostat... No ne?). Musela jsem přijmout to, že pro něj bude alespoň duševní extází už jen to, že tu sexuální bude moci dát on mně. To samotné "zda je těch aktivit schopen" - tedy předem vyjasněno, že nějakým způsobem ano. To "jak?" - pořád, ať je rozpor mezi "bio-pohlavím" a tím duševním jakýkoli, ruce, prsty má a pak... jsou dnes již na trhu nejrůznější pomůcky a takový připínací penis nebyl "problémem dohody" ani na jedné straně... Nejen, že byl tímto tedy případný problém zažehnán, ale ještě navíc jsem tehdy zjistila, že mě ta představa této varianty, "jinakosti", něčeho nového, nepoznaného, vlastně o to více přitahuje a vzrušuje... Nehledě na to, že když je člověk šikovný už jen s těmi prsty, bývá to vlastně mnohem intenzivnější prožitek, takže jsem musela uznat, že dopředu v tomto vlastně nevidím problém a chemie si poradí zkrátka za nás.
A opět - vskutku to tak bylo, chemie si poradila :).

Tak to bychom měli - to, co bylo nutno mezi námi vyřešit předem.
A jaká tedy byla a je ta realita?

Jelikož jsem zjistila, že jsem se zase šíleně rozepsala, musím to rozdělit opět na dvě části :D.
Takže zde zatím ta první - "před"...

Počátky

11. května 2020 v 19:18 | Amarea |  Cesta...
Téma "počátků" bych mohla rozdělit do několika okruhů, které by vás mohly zajímat a také to tak udělám.
1) Jak jsme se k sobě dostali?
2) Jak dlouho spolu jsme a jak to dosud fungovalo?
3) První kroky ke coming outu a tranzici.

Jak jsme se k sobě dostali?
Mnoho neznalých si zřejmě položí otázku, jak vůbec takový pár může vzniknout - uvažují nad tím, pokud jsme se někde poznali osobně, že: "To jsi se jako teda zabouchla do holky?", "Jsi lesba?" ("Jo aha, ty jsi bi, tak to už asi chápu, i když...stejně nějaké "bi" neexistuje, buď preferuješ chlapy nebo ženský, to ostatní je jen "hra"!"), "Vydával(a) se za kluka a tys nic nepoznala?" A tak dále. A vlastně všechny takové otázky si lidi kladou i v případě, že jsme se nepoznali osobně, ale přes internet.
A ano, tak to u nás bylo - poznali jsme se přes internet (což ale neznamená, že takový pár nemůže vzniknout i normálně venku, osobně - hodila bych vám sem odkazy na příběhy jiných partnerek transkluků, ale odkazy jsou teď zakázané, takže pouze říkám, možné je vše ;) ). Poznali jsme se již v roce 2006, ovšem oba jsme tehdy používali svá "alter-ega" - hráli jsme "za ně" takovou textovou RPG. Každopádně on byl mužská postava, já ženská. Vznikl tam už tehdy, jen z toho psaní, velmi silný cit. Znala jsem ho jako kluka a z jediné tehdejší fotky nebylo poznat, že by to bylo jinak. On pak zmizel, protože mi nechtěl "ublížit pravdou". V jednu chvíli mi pravdu vlastně vyzradil zprávou typu "jsem holka a celou dobu to hraju", já tomu tehdy prostě nevěřila, přesto už v té době jsem věděla, že je mi fuk, zda je holka či kluk, že toho člověka prostě miluji. Brala jsem to tehdy ale tak, že pokud to pravda je, že je to pouze tak, jak napsal. Že je buď prostě holka, co si jen tak hrála (a to bych byla naštvaná, samozřejmě) nebo případně lesba - že se svou orientací není srovnaná a proto prchá (což by mne mrzelo, protože já bych s "ní" byla ráda - vlastně to byl takový zásadní zlom i pro mne, pro přiznání si, že skutečně má náklonnost k obojímu pohlaví existuje, že případný vztah s holkou by pro mne nebyl problém, stejně jako s klukem...). Jenže jsem tu skutečnou pravdu už nemohla zjistit, jelikož se po něm prostě slehla zem a mě zůstala jen díra v hrudi.
V roce 2014 (kdy už jsem měla rodinu, ale stejně na něj stále nemohla zapomenout) jsem o tom našem tehdejším příběhu něco napsala a hodila to na jednu stránku s povídkami. Myslela jsem sice, že je mrtvý (protože už tenkrát jsme na tom ani jeden nebyli psychicky dobře a tak jsem se bála i takové možnosti, proč tehdy skutečně zmizel), ale v koutku duše doufala, že bychom se skrze to k sobě mohli znovu dostat. Dva roky jsem pak tu stránku nechala plavat, ale v roce 2016, na podzim, jsem si řekla, že tam nahlédnu.
A byl tam komentář od něj. Právě z léta toho roku. Dokážete si představit ten šok, tu nesmírnou radost a štěstí, že žije a že se ozval. A ten pocit, že musí existovat něco mezi nebem a zemí, když on se tam objevil zrovna ten rok, kdy mne něco vedlo se tam po té době podívat. Takových náhod s ním vzniklo, mimochodem, nespočet... Nejsem věřící, ale musí to být nějaká magie... Každopádně - bála jsem se, že když je ten komentář už z léta, možná už ho zase "nezastihnu", ale zkontaktovali jsme se a během pár dní si opět začali psát. Nejprve opět za ty naše "alter-ega", ale přibývalo zpráv o našich skutečných životech. Mnoho vysvětlování, postupného odhalování, já se s ním chtěla setkat, ale stále jsem neznala pravdu (stále to byl pro mne prostě kluk a i z, teď už poměrně většího počtu, fotek, jsem nikdy nic nepoznala) a on mi po dva roky tvrdil, že pokud bychom se měli setkat, bude mi muset něco říci, ale bránil se tomu jako čert kříži, říkal, že mě tím může ztratit a to nechce. Že budu znechucená, naštvaná nebo mě to prostě odradí. Já měla v hlavě to, co mi řekl tenkrát (jenže to mi z fotek prostě nepřišlo pravděpodobné), plus jsem uvažovala asi nad tisícem možností, jak je liliput, má nějaký tělesný handicap, je to sériový vrah nebo má něco zásadního s psychikou, zdravotně, no prostě všechno možné, ale jelikož zrovna o problematice "trans-osob" jsem nikdy nějak zvlášť neslyšela (jako pro většinu lidí pro mě slovo "trans" znamenalo "transvestita", kde si první představíte chlapa, co se prostě jen rád převléká za ženskou - a to je sakra ŠPATNĚ! Myslím to, že lidi vlastně pořádně neznají ten rozdíl a první při zmínce "trans" v tom vidí jen tohle...), tohle jediné mě prostě ani nenapadlo. Byl mezi námi ale (stále a opět po těch letech) tak silný cit, že mi bylo jedno asi úplně vše, s čím by mohl přijít jako s onou překážkou. A zoufale jsem se neustále snažila ho přesně o tom přesvědčit - že se nemusí bát, že je mi opravdu jedno, co to bude, že tím o mne nepřijde. Ten cit byl silnější a silnější z obou stran, chtěli jsme být spolu a tak někdy počátkem roku 2019 konečně vyšel s pravdou ven. A se mnou to nehlo ani o píď, věděla jsem, že ho chci, ať je kdo je, a že zvládneme všechny nástrahy, které to může přinést. Ještě nějakou dobu trvalo ujasnit si předem některé věci - hodně jsem si o tom přečetla a hodně s ním probírala... To už rozepíši spíše v druhém bodě. Tady se už jen navrátím k těm myšlenkám/otázkám lidí, jak jsem psala na začátku - takže co bych jim odpověděla...?
Ne, nezabouchla jsem se do holky, i když jsem bi a mohla bych, nevnímám ho jako holku. Nevnímám to jako lesbický vztah. Zamilovala jsem se do kluka, celou dobu jím pro mě byl a nějak přirozeně jím pro mě je i nadále. Co se týče té fyzické stránky, ano, láká mne to, ale ne stejným způsobem jako holka, láká mě to právě kvůli tomu, že je to prostě něco "zvláštního". A proto, že když je v tom skutečná láska, nezáleží, jak a čeho, fyzicky jakkoli neobvyklého, se dotýkáte, ale že se prostě té milované osoby dotknout vůbec můžete (a že to není jednoduché, ale i právě proto...však víte - zakázané ovoce.....). O tom ostatním jsem se tu už vyjádřila - bisexualita existuje. A ne, z fotek ani psaného projevu jsem nic nepoznala. Je to kluk.
No, takže pak jsme se konečně mohli setkat, setkali a od té doby jsme spolu. Stálo to za ten boj, celou dobu to trochu boj je a ještě bude, ale pořád to za to stojí.

Vzhledem k poměrně dlouhému textu, asi ty body rozdělím na jednotlivé články - takže další bod zase později :)

Jsme v tom spolu

11. května 2020 v 5:59 | Amarea |  Cesta...
Nádech, výdech. Takže... Nějak stručně, alespoň prozatím...

Ahoj! Jmenuji se Andrea, zanedlouho už mi bude zbývat jen poslední rok do třicítky, mám dvě děti, které žijí s bývalým partnerem, jsem bi a můj současný (a doufám a věřím, že už ten jediný do konce věků) přítel je trans (FtM)... a oba jsme možná "trošku psychicky pošramocení" - kdyby vše (a i jen tohle) šlo říci takto jednoduše, upřímně, nepokrytě, bez okolků... Ale jen si to představte. Kdybych to takhle někomu pověděla tváří v tvář. Ta lepší varianta je, že se budou vyptávat (jakmile je přejde ten překvapený až šokovaný výraz ve tváři), z jakéhokoli důvodu, ta horší, že si budou klepat na čelo a rovnou mě odepíší. Nebo je to s tím, co je vlastně to "lepší", naopak? To už je na úhlu pohledu a dalších okolnostech...
Jsou lidé, kteří něco z toho nepochopí, jsou lidé, kteří to nepochopí vůbec a pak jsou tu lidé, kteří se snaží to pochopit. Ale i lidé, kteří to sami znají, ať je jejich vlastní příběh v čemkoli trochu jiný. A pro ty především (plus pro ty, co se snaží/zajímají...) hodlám tuto rubriku rozjet. Protože prostě JSME V TOM SPOLU. V tom, že se nějak lišíme od toho "normálu". V tom, že společnost, ač je možná k LGBT komunitě už tolerantnější než před x-lety, především to "T" je stále ještě něco, co je pro ty lidi nějak těžké vstřebat. A přitom ti trans-lidé bývají tak krásné duše, že...? Možná poněkud potemnělé, ale o to úžasnější pak je, když se podaří je rozzářit.
A o tom tato rubrika bude. O té cestě k jeho štěstí, na které mám tu čest, být mu oporou a tak mu k němu dopomoci. Jeho štěstí je štěstím pro mne, což je oboustranně podstatou našeho vztahu... :)

A on právě vykročil...
První termín k psycholožce... Kdo to zná, asi ví, jak obrovskou ten první skutečný krok vyžaduje sílu... (K tomu už ale v nějakém dalším článku. Tento první je jen takový "seznamovací", o čem vlastně tato rubrika bude.)

Budu moc ráda za komentáře - máte partnerské zkušenosti s někým trans? Znáte někoho, kdo "se narodil ve špatném těle", nebo...to prožíváte vy sami? Případně - máte na mě/na toto téma nějaké otázky? Sem s nimi, pokusím se je zodpovědět.
Zkrátka pište, podpořte ten krůček, otevřít tomu téma, transsexuálům/transgender lidem, zase o něco více "vrátka do společnosti". Já pro ty lidi chci větší pochopení a přijetí. Chci pro ně možnost, aby nemuseli procházet takovým strachem a utrpením... Nejsem vyloženě nějaká aktivistka (to bych musela být minimálně alespoň trochu aktivnější typ člověka a já jsem vlastně hrozný, asociální lenoch :D), ale mohu-li přispět alespoň svými zkušenostmi, psaním, chci to udělat. Každý krůček se počítá... :)

Hranice života a smrti - vzkaz sobě

1. května 2020 v 9:41 |  Téma týdne
Uklidni se, uklidni se, kurva! Ubližuješ! Ubližuješ tím, co děláš, tím že ho miluješ právě takového, jaký je, i tím, že tě natolik mrzí, že tak ubližuješ, až se rozbrečíš, kvůli oběma - zprvu, sobecky, jak těžké je to pro tebe a ve finále, z toho, jak těžké to je pro něj. (Ach, ta bolestná empatie. A naprostá oddanost. A skutečná láska. Poznané až s ním.) Víš, sakra, že slzy NE! Neubližuj alespoň v tomhle. Jemu, ani sama sobě. Nauč se, znova, ovládat svou mysl. Přijmi, znova, ten fakt, že to není tak jednoduché. Uvědom si, znova, že musíš jednat jinak, že ty pudy nejsou tak důležité, jako ty city (taková jsi nikdy nebyla, nikdy tohle necítila a je dobře, že taková být dokážeš a jsi takových citů schopna - ne, není to slabost, ale tvá největší síla, kterou jsi za život mohla získat a můžeš dokazovat). Že poprvé a konečně máš v tom životě svou úlohu, za kterou hodláš bojovat do posledního výdechu.
Jsi ta jediná a ty to víš. Jediná, která za něj tak bojovat dokáže. Jediná, kdo mu dává alespoň trochu štěstí a jediná, která ho chce skutečně dovést tam, kam potřebuje, bez ohledu na to, že sama to nepotřebuješ.
Prostě se snaž, znova, respektovat jeho hranice a své prostě potlačit, nemít. Protože dobře víš, že jediné a poslední překročení hranice by bylo jej ztratit. Překročení "hranice života a smrti".

Něco

19. listopadu 2019 v 9:48 | Amarea |  Povídky / Fact or fiction?
Takový pěkný podvečer, na obloze červánky, slunce pomalu, ale jistě zapadá a já mám chvíli, kdy po dlouhé době zase přišla nějaká múza a něco se snažím psát... Možná konečně s vervou do té knihy...? Idylka se ovšem pomalu mění.
Atmosféra příjemného podvečera poněkud zhoustne, vzduch je najednou nějak těžký, ač kolem skučí několik vln silnějšího větru. Zrovna když ale vítr ustane, opodál spadne na zem dřevěné kuchyňské prkénko, které se tam válelo někde u grilu. Podivné, ale což, asi přeci jen ještě nějaký ten poryv větru, který jsem ani nezaznamenala.
Podivnější je, že zvuk plesknutí o podlahu vypovídal o tom, že prkénko dopadlo celou svou plochou, jako by, klasicky, spadl namazaný chléb svou potřenou stranou. Prostě... plesk! Ani to, že takto spadne kus dřeva by mne asi nevykolejilo, kdyby se ovšem to dřevo nezačalo sunout po podlaze - sakra, vždyť ten zvuk... a fakt tam chvíli leželo, celou plochou na zemi... To pod něj snad teď vlezla myš, či co? Prkénko zmateně pobíhá sem a tam, občas prudce zastaví, občas se sune až plíživě, strašidelně, pomalu, směrem ke mně.
To už mne začíná znepokojovat. Tohle cestování kusu dřeva po parketách mi připomíná pohyby té děsivé trojhrané věcičky po duchařské tabulce Ouija. Ne, že bych s ní měla osobní zkušenost, tyhle věci mne k smrti děsí už jen na pohled... V duchu setřásám ze svého vědomí ten nepříjemný pocit, v podstatě se směji sama sobě a jdu to prkénko zvednout. Myš pod ním nebyla. Byla tam hlavička od panáčka z Lega. Haha-ha. I tak nevím, jak to mohlo tak dlouho a tak zvláštně jezdit sem a tam, jako bych byla na palubě lodi, ale dobrá, nechávám to být a jdu dál psát. Jenže ta atmosféra... Nějak se tu už vůbec necítím dobře, tak se s blokem a tužkou už raději přemisťuji do domu.

Stará (ne)dobrá kuchyň v domě, kde jsem vyrůstala. Jako by ta atmosféra přišla zvenčí se mnou. Nechce se mne pustit. Vlastně začíná být naopak až hmatatelná. Ne - ona hmatá, přímo na mne hmatá. To není atmosféra, to je... něco. Cítím jakýsi lezavý pocit na svých ramenou, pomalu to sjíždí po pažích, lehce je tiskne, vpíjí se do nich. Proběhne mnou mráz, ošiji se a v posledním záchvěvu zachování příčetnosti se opět snažím brát věc s humorem, přesto ale již s vědomím, jistotou, že tu nejsem sama... Vím, už z předchozích zkušeností, že v tomhle domě je prostě "něco navíc" - ale nikdy to nebylo takto... "živé". Bylo to neškodné. Hodné. Tohle je něco, co uškodit chce. Zlo.
"Nech mě...", pronáším tiše, s pokusem o humorný, přátelský tón hlasu. Nepřestává, cítím ty "doteky", cítím tu hutnou přítomnost neznámé entity. Nechce mne nechat dál psát. O co tomu, sakra, jde?!
"No tak... Nech mě... prosím", říkám o něco zřetelněji, a již se znatelnou panikou, jak jsem si ještě jistější, že mě to slyší/vnímá. Přikládám tužku k papíru ve snaze to celé naposledy zkusit ignorovat a prostě dál psát, jenže mi to nedovolí... Tužku mi prostě vyrazí z ruky a snaží se snad do mne zcela vpít, ovládnout mé tělo.

Prudce se oklepu, jako bych ze sebe chtěla dostat nějaký otravný hmyz, vystřelím ze židle a již v naprosté hrůze křičím: "Nech mě být!"
Snažím se, ve svých osmadvaceti letech, utéct za matkou jako malé, k smrti vyděšené děcko. Očividně je to naštvané - něco jako tlaková vlna přede mne sune stůl, z kuchyňské linky vyletí několik šuplat, rozletí se dvířka; naprostý chaos, zlo všude kolem, chce mne pohltit, unést, zničit, já nevím! Pomoc!
"NECH MĚ BÝT!"

Ve všem tom křiku a humbuku, který mně samotné zní už spíše zamlženě, jako z jiného prostoru v dáli, z jiného světa, přispěchá matka, zděšením bledá jako smrt. Poslední naděje. Srdce buší jako šílené, v žaludku balvan... Natahuje se po mně, já po ní... smýkne to mnou a strhne mne to na zem. Matce se podaří mne chytit, chce mne od toho "odtrhnout", udržet u sebe, obě křičíme, obě pláčeme, vzdávám to, ať si to vezme mne, jen mne... poslední snaha o objetí...
"Tolik tě miluji, maminko moje", říkám těsně před jistým koncem. Nevím jakým, ale koncem.
A těsně před probuzením.

Zpocená, stále s tím zběsile bušícím srdcem a slzami na tvářích, budím, po chvilce váhání, zda to zvládnu rozdýchat sama, jeho. Nezvládnu to sama. Potřebuji svůj maják v bouři, svého prince, který mne sevře v náručí a všechno zase bude dobré. Je tady, vždy tu byl (ať už to bylo dříve jen pomyslné) a vždy tu bude. Aby mne chránil... od něčeho, co je dost možná ve mně, ať je to cokoli...
Děkuji...

.....

Neděle 24.11.2019, 22:48

Dodatek...téměř po týdnu, protože mi to stále leží v hlavě.
Když pominu to, že duchařina, tohle neviditelné zlo z hororových filmů, mne opravdu děsí, mám pocit, že ten skutečný tíživý pocit po procitnutí pocházel, a pochází, z něčeho jiného. To, co jsem řekla na konci matce... to, JAK jsem jí to řekla, něco tak hlubokého, tak ztraceně, beznadějně... To, že jsem se za ni chtěla obětovat, pomoci nakonec já jí... Zase a naposledy.
Abych to uvedla na pravou míru - můj vztah s matkou je jaksi... chladný. Něco se mezi námi pokazilo. Už dávno. Ale... je mi to líto. Je mi to nesmírně líto, co život udělal s ní (a jsem naštvaná, že si to vlastně udělala/dělá sama) a jak to stojí mezi námi. Neviditelné zlo. Proto se mi to takto promítlo? Kdysi jsem možná přesně takto uvnitř křičela... chtěla její ochranu... a nakonec jsem vždy chránila spíše já ji. Ale už na to nemám sílu. To byl ten pomyslný "konec"? Konec, kdy jsem zoufale vyslovila své city, jen aby to věděla, než mne to zlo zcela pohltí - než usoudím, že se tomu opravdu už nedá čelit, že nás to k sobě už nepustí... Možná jsem si to takto plně připustila. Já jsem v tomto už ztracená... a ona je teď možná ztracená úplně stejně... Tíživý pocit...

A čtvrtek je...a já jsem duha :D

18. července 2019 v 13:02 | Amarea |  "Momentky" a "zpovědi"
Krásný den. Tráva je nějak zelenější, nebe má tolik odstínů modré... Šedo-bílé, pomalu plující, mraky na obloze jsou doslova fascinující. Už jen duha tady schází, ale to nevadí, sama jsem dnes taková duha. Mám ji v srdci - je tak natěšené, že zkrátka hraje všemi barvami.
Nejspíše píši úplné pitomosti, ale je mi tak dobře, že je mi to úplně fuk. Prostě si potřebuji zkrátit cestu autobusem. Ať už jsem u něj. *Přiblblý úsměv.*
Teď asi spí, znaven po noční směně v práci. Jen odpočívej, můj nejdražší... Člověk by řekl: "To ti nepřijde naproti?" - ale jen já vím... Byly časy, kdy nespal několik dní v kuse. Každou minutu, kdy dokáže odpočívat, mu přeji... A ve chvílích, kdy mám šanci na ten jeho klidný spánek dohlížet, jsem šťastná - jinak šťastná, než když je vzhůru a věnuje mi plnou pozornost, jinak šťastná, než když se mlčky třeba jen díváme na film, jinak šťastná, než v euforických chvílích při a po těch nejintimnějších chvílích, jinak šťastná, než když mi napíše něco "aaah" nebo "awww", jinak šťastná, než když si mě rozmazluje "dárečky"... a tak dále. S ním totiž existuje tolik druhů štěstí, že když za ním jedu, navíc sama... prostě jsem duha. *Facepalm a smích sama nad sebou.*

Tak už to "blábolení" ukončíme, vybíjí se mi baterie a zhruba za čtvrt hodiny vystupuji. To už nějak vydržím. Snad i spolucestující vydrží, pokud bych si třeba náhodou začala zpívat nebo jinak vypouštět všechny ty barvy...
(Upřímně doufám, že tohle vlastně nikdo nebude číst, ale když už jsem se s tím psala... :D )

Chybíš mi

16. července 2019 v 3:22 | Amarea |  "Momentky" a "zpovědi"
Nezvládám... Příliš ticho... Neslyším tvůj dech a nemám tvé zprávy... Nejistota... Šílím. Sakra, už chci čtvrtek! Bude čtvrtek, že ano? Náš čtvrtek... Jen náš. Tak moc mi scházíš... každé písmenko...slovo... Tvůj dotek, tvé oči, tvé rty. Usmívající se, líbající... Tvá náruč. Tolik času prospíme - ale v tom náručí, o němž jsem snila při každém ukládání se ke spánku... Skutečně mám takové štěstí? Být tak šťastná je děsivé - jednoduše proto, že se člověk někde uvnitř neustále bojí, že o to přijde. Znova... a nespočetněkrát citelněji.
Tři ráno, zhruba za hodinu vstáváš do práce... Spíš vůbec? Oči se mi klíží, ale mám pocit, že se udusím, pokud ti nenapíši... Kdy je ten správný čas? Jaká jsou správná slova po "tichém dni"?
A tak ti k probuzení píši jen dvě slova...

Kam dál